Co se vám honí hlavou?

Zpátky na místě činu

17. září 2017 v 22:01 | Iveta
Po půl roce neuvěřitelných dobrodružství, neustálého cestování a překračování hranic nejen geografických, ale zejména osobních, jsem zase zpátky ve starém dobrém Brně. Stejná adresa (díkybohu), stejná spolubydlící (dvojnásobné díkybohu) a stejná škola (čti: školy). Jak se na mě s rychle se blížícím semestrem začínají zase valit povinnosti, které jsem do teď mohla vesele ignorovat, nedá mi to, a musím se podělit se světem o to, co se mi honí hlavou.

Stěhování národů

4. dubna 2017 v 19:37 | Iveta
Člověk musí Italy jednoduše milovat, dokud není nucen s nimi koexistovat. Na první pohled jsou to neuvěřitelně přátelští tvorové, kteří se s vámi klidně dají do řeči na autobusové zastávce a poté, co řeknete "si", vám pochválí italštinu. Jakmile se angažujete v jednoduché konverzaci déle než minutu, už jste vlastně kamarádi, a tak můžete čekat nevhodná objetí a dotyky. Budou se na vás smát a říkat vám, jak jsou rádi, že jste se rozhodli zrovna pro Itálii. Dokud jim však nepřekážíte.

Všechno je jednou poprvé

9. února 2017 v 22:42 | Iveta
Bologna. Rodné místo vynikajících boloňských špaget (které neexistují), sluncem zalité město (když zrovna tři dny v kuse neprší) plné milých a velmi pohostinných lidí (pokud vám zrovna nekradou kolo). Takže tak nějak. V Itálii ještě nejsem ani týden, takže stále setrvávám ve fázi klimatizace, několik věcí mi tu však už stihlo vyrazit dech. Všechno je jednou poprvé a tenhle týden byl rozhodně plný různých zážitků, které jsem si do té doby nedokázala ani představit.
Hned první jízda autobusem stála za to. Tři minuty potom, co se autobus odlepil z mé zastávky, za mnou přišli revizoři a zkoumali můj lístek, který jsem předtím s vypětím všech sil koupila v zastaralém automatu. Naštěstí se mi podařilo opatřit si lístek správně a tak jsem mohla v klidu pokračovat v cestě do centra. Po dalších pěti minutách se vnitřkem autobusu rozlehlo: "Abychom předcházeli krádežím a kapsářství, žádáme všechny cestující, aby si dávali pozor na své kabelky, peněženky a osobní věci, děkujeme." Milé připomenutí toho, že co v Itálii nemáte přivázané na silném řetězu, to vám někdo do pěti vteřin ukradne. No a navrch tomu dali korunu dva Italové, kteří si v boloňských úzkých a křivolakých uličkách za jízdy a vestoje v autobuse balili cigaretu, aby si ji mohli zapálit hned na zastávce, a ne až o dvacet vteřin později. Nehledě na to, že velikánský nápis Solo Uscita ještě neznamená, že vás při pokusu o vystoupení z autobusu nesemele banda dopravychtivých nervózních taliánů.
Tak jsem se rozhodla, že si koupím kolo, abych tohle martýrium nemusela absolvovat, až se udělá trochu tepleji. Nadšeně jsem nasedla na své zbrusu nové staré horské kolo, které pamatovalo lepší časy i za France Jozefa, ale mělo to dvě kola, dvě šlapky, řidítka i rám... co víc si může holka přát? Hned při první jízdě mi spadnul řetěz. A protože jsem človíček šikovný, otočila jsem kolo nožičkama nahoru a řetěz si zase nasadila. Černá až za ušima jsem pokračovala ve své krasojízdě, když mi spadnul řetěz prozměnu na zadním kole. To už je trošku větší majstrštyk, ale i tak jsem kolo opět obrátila vzhůru nohama a zhostila se nelehkého úkolu. Stačí přece dát tohle sem, a tohle sem, a za tohle trochu zatáhnout a tady trochu zabrat... A křup. Zadní kolo se uvolnilo z rámu a najednou jsem stála sama uprostřed cizího města, bicykl v jedné ruce a zadní kolo v druhé. Naštěstí šel po ulici velmi milý gentleman, odhadem tak sedmdesát let, pravý italský štramák, a začal mi kolo nasazovat. Z druhé strany přispěchal druhý gentleman, odhadem 40, ten měl dokonce sako a fešáckou šálu, a začal gentlemanovi číslo jedna s nasazováním kola pomáhat. O pět minut později jsem nejenže měla opravené kolo, ale také se mi vrátila víra v lidskou dobrotu. Gentlemani měli možná pocit dobrého skutku, ale rozhodně měli neuvěřitelně černé ruce.
A tak jsem své kolo vzala na svou první italskou párty. Klub otevíral až o půlnoci, takže byla předtím ještě naplánovaná večeře. O půlnoci už jsme před klubem tvořili krásného hada. Nebo bychom tvořili hada, kdyby se lidi nemačkali, aby měli co nejlepší pozici na včasné vtrhnutí do dveří, jakmile se otevřou. Jenže ještě o půl jedné stáli vyhazovači nekompromisně v cestě každému, kdo se snažil proniknout do útrob budovy. Ne, nemůžete, máme zavřeno. Jakto? Protože máme ještě zavřeno. Řekni italovi, ať příjde v deset, a když budeš mít štěstí, třeba příjde v jedenáct.
Takže asi tak, je to tady prča. Jídlo i víno mají dobrý. A o to tady přeci jde.
Mějte se a smějte se.
Iveta
A nezapomínejte, v Itálii platí, že kdo uteče, vyhraje.

Čekání na velkou vodu (a na Godota)

22. září 2016 v 16:55 | Iveta
Pokud alespoň jednou za uherský rok vyjdete mezi lidi a minimálně jedním očkem se občas podíváte na to, co lidé kolem vás nosí za oblečení, zákonitě jste na tento trend už museli narazit. Krátké kalhoty. Spolu s kofeinem, sportovními podprsenkami a opravami pravopisu ve wordu je považuji za jeden z nejlepších vynálezů lidstva. Slečny, dámy i pánové odhalují kotníky, jako by to byl národní sport, a já se nadšeně přidávám k davu vyznavačů tohoto stylu oblékání.

Dojemný příběh o tom, že zdání někdy klame

22. ledna 2016 v 15:52 | Iveta
Seděla jsem ve vlaku a poslouchala písničky. Do uší mi ze sluchátek právě zpívala Taylor Swift o dalším ze svých srdceryvných rozchodů a já v němém úžasu zjistila, že se mi ten její nový popový styl dost zamlouvá. Vlak byl skoro prázdný a já se radovala z toho, že jsem ukořistila sama pro sebe celá čtyři místa a nemusela jsem se s nikým dělit o prostor na nohy.

Prošla kolem mě tři individua a zamířila si to rovnou do oddělení první třídy (které bylo mimochodem až do jejich příchodu úplně prázdné). To je zvláštní, pomyslela jsem si. Vypadají jako největší burani na světě, kteří šetří nejen na oblečení, ale určitě také na mýdle, ale na první třídu mají.

Chybějící sprchová hlavice a další milá i nemilá překvapení

6. ledna 2016 v 23:04 | Iveta
Ó, Brno, jak ty jsi mi chybělo. To jste věděli, že podle nějaké studie je Brno na život lepší než Praha? Jo, říkali to. Psali to v novinách, tak to musí být pravda. A bylo to na Facebooku, takže je to tutovka. Každopádně jsem opět zpátky ve městě, které bude tímhle tempem brzy plné pindíků a Slováků (nic proti pindíkům nebo Slovákům, ale už by možná stačilo, minimálně těch falických symbolů). Jestli jsem si někdy myslela, že mě už Brno nemůže překvapit ničím jiným, než vtipnými názvy čtvrtí a zastávek, opravdu jsem se mýlila. A protože bych se měla učit, a protože se mi nechce, chci se s vámi podělit o pár šoků uplynulých dní.

Nedobrovolný černý pasažér

6. prosince 2015 v 11:19 | Iveta
Už zase bydlím v Brně. A když říkám bydlím, mám tím vlastně na mysli, že už tam mám peřinu a kartáček na zuby. Obojí to bude ležet ladem až do ledna, kdy se zase do první obydlené zatáčky mezi Prahou a Vídní víceméně na stálo vrátím (a samozřejmě si s sebou přivezu i takové vymoženosti, jako šampon nebo hrníček na čaj). Už aby to bylo.

Prvně bych chtěla říct, že jsem nikdy v životě nejela úmyslně načerno. Zákon schválnosti v mém případě funguje víc, než zákon akce a reakce a revizory to ke mně přitahuje silou téměř gravitační. Přesto jsem už v Brněnské tramvaji (pardon, šalině) jednou vyfasovala pokutu, žmoulajíc v ruce neoznačený hodinový lístek.

Je ošklivost nakažlivá?

12. listopadu 2015 v 17:39 | Iveta
Práce za pokladnou a pravidelné pendlování na trase Jaroměř-Brno mají překvapivě mnoho společných rysů. V první řadě je to spousta hodin, které člověk stráví sezením na zadku, i když by radši dělal milion jiných věcí. Díky oběma činnostem jsem pánem svého močového měchýře a dokážu nejít na záchod opravdu hodně, hodně dlouho. Naučilo mě to až příliš často říkat prosím a děkuji a manipulovat s modrými kartičkami, tou jednou je Club Card, tou druhou InKarta. A v obou případech se poměrně často ocitám ve společnosti dost zvláštních lidí - nikdy neoceníte tichého a nenápadného spolucestujícího tolik, jako po hodinovém poslouchání hlasitého chrápání (které je ideálně doprovázené pískáním nosu).
 
 

Reklama