Zpátky na místě činu

17. září 2017 v 22:01 | Iveta |  Co se vám honí hlavou?
Po půl roce neuvěřitelných dobrodružství, neustálého cestování a překračování hranic nejen geografických, ale zejména osobních, jsem zase zpátky ve starém dobrém Brně. Stejná adresa (díkybohu), stejná spolubydlící (dvojnásobné díkybohu) a stejná škola (čti: školy). Jak se na mě s rychle se blížícím semestrem začínají zase valit povinnosti, které jsem do teď mohla vesele ignorovat, nedá mi to, a musím se podělit se světem o to, co se mi honí hlavou.


Být zpátky ve známém prostředí je na jednu stranu neskutečně perfektní. Vím, kam na nákupy pro tu kterou věc, všichni lidé mi rozumí a já rozumím jim a systém městské už mám naštěstí za ta léta v malíčku, takže se konečně můžu po světě pohybovat bez nosu zabořeného v mapě nebo jízdním řádu.

Chybět mi nebude ani neustálé balení. Od června žiju v kufrech a krabicích, a teď, když už jsem si na byt odvezla znovu všechny neskutečně potřebné věci, jako jsou třeba pastelky, vtipné hrníčky nebo žehlička na vlasy, můžu se zase cítit jako doma.

Na co jsem se taky těšila jako na nic jiného na světě, byla ta možnost jít na pivo a slovy "na jedno" myslet ve skutečnosti na dvě nebo tři. Nenadělám nic, skutečně jsem Češka jako poleno a pořádné točené za třicet korun mi v zahraničí neskutečně chybělo. Jak jsou hezké země české zjišťuji i při nákupu potravin nebo při placení jízdenek na hromadnou dopravu. Draze je možná tak v Praze, ale v ostatních koutech té naší maličkaté republiky si oproti jihu zas tak hluboko do kapsy nesáhnu. Ale dost už trapného rýmování…

Pocity euforie se však ne a ne dostavit, a místo toho mě opět chytá toulavá a chuť vyrazit někam do světa na zkušenou jen se švestkovou buchtou od mámy a pětieurovkou v kapse. Ne, že bych byla takový dobrodruh, ale momentálně víc peněz stejně nemám (půlroční výletování si vybralo svou daň v podobě vybíleného účtu).

Touha rozjet se někam hodně, hodně, hodně na jih mě chytá minimálně pokaždé, když si kupuju kafe z automatu za dvacku, které mi dřív celkem chutnalo (za ty prachy, žejo…), ale dnes se mi při pohledu na plastový kelímek plný čehosi neidentifikovatelně hnědého chce spíš plakat. Chce se mi stopnout si auto a nechat se vysadit v baru v Boloně, kdykoliv vidím českou variantu Aperol Spritzu, která je sice poctivě namíchaná z těch správných surovin přesně tak, jak má být, ale i přesto se slzou v oku vzpomínám na Aperol za dvě padesát, kde se místo na alkoholu šetřilo na sodovce (v tom smyslu, že tam žádná nebyla).

Naposledy se mi chtělo poslat celou svou drahou domovinu do dalekých končin, kam slunce nesvítí, když jsem si s nadšením koupila v Lidlu italskou omáčku na těstoviny ve stejném obalu, na jaký jsem byla zvyklá, a zjistila jsem, že po cestě z Itálie se půlka masa přeměnila na kostky mrkve.

Ze všeho nejvíc mě ale děsí to, že se jednou probudím a zjistím, že je mi osmdesát osm, sedím doma v houpacím křesle, zubní protéza se mi koupe v roztoku na nočním stolku, na klíně mám znuděnou vnučku a už po sto padesáté jí vyprávím, jak jsem se léta páně dva tisíce sedmnáct měla v té Itálii krásně, protože je to poslední super čuper dobrodružství, které jsem zažila, a od té doby jsem se jen nechala zavalovat povinnostmi a deadliny.

Zkrátka procházím dost závažnou fází každého většího zahraničního dobrodružství. Trpím post-erasmus depresí a ano, je to skutečný lékařský termín, vyhledejte si to (nebo radši ne, protože dost kecám). A to nám ten semestr ještě ani nezačal. Mamma mia!!

Mějte se a smějte se
Iveta

P. S. Taky zmrzlina. Děsně mi chybí zmrzlina. A sluníčko. A teplo. A nebesky dobré kapůčo za devadesát centů. A výprodeje v Terranově. A vůbec…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama