Stěhování národů

4. dubna 2017 v 19:37 | Iveta |  Co se vám honí hlavou?
Člověk musí Italy jednoduše milovat, dokud není nucen s nimi koexistovat. Na první pohled jsou to neuvěřitelně přátelští tvorové, kteří se s vámi klidně dají do řeči na autobusové zastávce a poté, co řeknete "si", vám pochválí italštinu. Jakmile se angažujete v jednoduché konverzaci déle než minutu, už jste vlastně kamarádi, a tak můžete čekat nevhodná objetí a dotyky. Budou se na vás smát a říkat vám, jak jsou rádi, že jste se rozhodli zrovna pro Itálii. Dokud jim však nepřekážíte.



Mám za sebou stěhování. Sbohem uřvané Španělky, sbohem ty hnusná kuchyně pro osm lidí, kde mi všichni kradli můj oblíbený nůž a nikdy ho nevraceli na svoje místo. Sbohem půlhodinové dojíždění do centra. Ale ten stěhovací proces stál za to.

Ověšená milionem tašek jsem se ve čtvrtek odpoledne vydala na svou první cestu napříč městem, abych pomalu ale jistě začala přesouvat všechny svoje věci z bodu A do bodu B. Bylo asi milión stupňů. V autobuse se nedalo dýchat. Lidi smrděli, protože se potili, pšikali a smrkali, protože hurá alergie, a otírali se těly jeden o druhého, protože italští autobusáci jezdí jako prasata a slovu hromadná doprava dávají jejich nečekaně prudké zatáčky zcela nový význam.
V Čechách si pořád stěžuju, že když jedu vlakem s očividně těžkým kufrem, všichni okolní gentlemani se s radostí dívají, jak si málem strhnu záda, když se ho snažím narvat do prostoru nad sedačkou. Musí se jim však nechat, že s prázdným kufrem se mi snaží pomáhat pravidelně. Nicméně když lidé vidí, že se sotva vleču a moje páteř mi přísahá krvavou pomstu za k prasknutí narvanou, nechutně těžkou krosnu, alespoň si většinou vysloužím soucitné pohledy nebo více prostoru na ulici. Sice se nikdo nehrne, aby mi zavazadla nesl, ale aspoň nějaká ta empatie funguje.

Tady ne. Pobláznění Italové sedí v narvaném autobuse a na vedlejší sedačce mají batoh, aby si k nim nikdo nepřisedl. Nechají nad sebou plápolat stoletou stařenku, která sotva stojí, a mladý dvacetiletý jinoch dělá, že ji ze svého místa na sezení nevidí. Popravdě jsem nečekala, že by tihle neotesanci stáli frontu na to, aby mi pomohli naložit kufr do autobusu… Ale nečekala jsem, že opustí všechny základy lidské slušnosti.

Za ty tři cesty, které jsem se všemi svými věcmi musela absolvovat, jsem dostala několikrát loktem do žeber, protože jsem nevystupovala dostatečně rychle. Jeden člověk mi šlápnul na nohu, protože jsem po vystoupení z autobusu potřebovala tři vteřiny na to, abych kufru vytáhla držadlo a mohla se odrolovat ze zastávky. Dva lidi do mě na ulici strčili, protože logicky s kufrem, batohem, a dvěma cestovními taškami zaberu trochu větší procento chodníku než padesátikilové Italka s minikabelkou. A ještě se na mě podívali, jako bych jim ukradla štěně a dala ho utratit. Zkrátka co si dovoluju nechat do sebe vrazit a neomluvit se. Jeden dokonce začal nadávat (sice jsem mu nerozuměla, ale ta gestika mluvila za vše).

Ale stálo to za to. Bydlím teď sice v pokojíčku velikosti krabice od bot, ale já to asi ani jinak neumím. Centrum mám co by kamenem dohodil, pro případné cestovatelské choutky jsem přímo pod domem vybavená vlakovým i autobusovým nádražím a když se rozhodnu opalovat, můžu tak učinit na balkónku velikosti krabičky od sirek, který je namířený jižním směrem a tudíž na něj celý den pálí sluníčko. Jsem spokojená.


Ale už se nikdy v životě nechci stěhovat. Rozhodně ne italskou městskou.

Mějte se a smějte se
Iveta

Jooo, mimochodem, máme tady dvaadvacet stupňů ve stínu. Peace out.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama