Všechno je jednou poprvé

9. února 2017 v 22:42 | Iveta |  Co se vám honí hlavou?
Bologna. Rodné místo vynikajících boloňských špaget (které neexistují), sluncem zalité město (když zrovna tři dny v kuse neprší) plné milých a velmi pohostinných lidí (pokud vám zrovna nekradou kolo). Takže tak nějak. V Itálii ještě nejsem ani týden, takže stále setrvávám ve fázi klimatizace, několik věcí mi tu však už stihlo vyrazit dech. Všechno je jednou poprvé a tenhle týden byl rozhodně plný různých zážitků, které jsem si do té doby nedokázala ani představit.
Hned první jízda autobusem stála za to. Tři minuty potom, co se autobus odlepil z mé zastávky, za mnou přišli revizoři a zkoumali můj lístek, který jsem předtím s vypětím všech sil koupila v zastaralém automatu. Naštěstí se mi podařilo opatřit si lístek správně a tak jsem mohla v klidu pokračovat v cestě do centra. Po dalších pěti minutách se vnitřkem autobusu rozlehlo: "Abychom předcházeli krádežím a kapsářství, žádáme všechny cestující, aby si dávali pozor na své kabelky, peněženky a osobní věci, děkujeme." Milé připomenutí toho, že co v Itálii nemáte přivázané na silném řetězu, to vám někdo do pěti vteřin ukradne. No a navrch tomu dali korunu dva Italové, kteří si v boloňských úzkých a křivolakých uličkách za jízdy a vestoje v autobuse balili cigaretu, aby si ji mohli zapálit hned na zastávce, a ne až o dvacet vteřin později. Nehledě na to, že velikánský nápis Solo Uscita ještě neznamená, že vás při pokusu o vystoupení z autobusu nesemele banda dopravychtivých nervózních taliánů.
Tak jsem se rozhodla, že si koupím kolo, abych tohle martýrium nemusela absolvovat, až se udělá trochu tepleji. Nadšeně jsem nasedla na své zbrusu nové staré horské kolo, které pamatovalo lepší časy i za France Jozefa, ale mělo to dvě kola, dvě šlapky, řidítka i rám... co víc si může holka přát? Hned při první jízdě mi spadnul řetěz. A protože jsem človíček šikovný, otočila jsem kolo nožičkama nahoru a řetěz si zase nasadila. Černá až za ušima jsem pokračovala ve své krasojízdě, když mi spadnul řetěz prozměnu na zadním kole. To už je trošku větší majstrštyk, ale i tak jsem kolo opět obrátila vzhůru nohama a zhostila se nelehkého úkolu. Stačí přece dát tohle sem, a tohle sem, a za tohle trochu zatáhnout a tady trochu zabrat... A křup. Zadní kolo se uvolnilo z rámu a najednou jsem stála sama uprostřed cizího města, bicykl v jedné ruce a zadní kolo v druhé. Naštěstí šel po ulici velmi milý gentleman, odhadem tak sedmdesát let, pravý italský štramák, a začal mi kolo nasazovat. Z druhé strany přispěchal druhý gentleman, odhadem 40, ten měl dokonce sako a fešáckou šálu, a začal gentlemanovi číslo jedna s nasazováním kola pomáhat. O pět minut později jsem nejenže měla opravené kolo, ale také se mi vrátila víra v lidskou dobrotu. Gentlemani měli možná pocit dobrého skutku, ale rozhodně měli neuvěřitelně černé ruce.
A tak jsem své kolo vzala na svou první italskou párty. Klub otevíral až o půlnoci, takže byla předtím ještě naplánovaná večeře. O půlnoci už jsme před klubem tvořili krásného hada. Nebo bychom tvořili hada, kdyby se lidi nemačkali, aby měli co nejlepší pozici na včasné vtrhnutí do dveří, jakmile se otevřou. Jenže ještě o půl jedné stáli vyhazovači nekompromisně v cestě každému, kdo se snažil proniknout do útrob budovy. Ne, nemůžete, máme zavřeno. Jakto? Protože máme ještě zavřeno. Řekni italovi, ať příjde v deset, a když budeš mít štěstí, třeba příjde v jedenáct.
Takže asi tak, je to tady prča. Jídlo i víno mají dobrý. A o to tady přeci jde.
Mějte se a smějte se.
Iveta
A nezapomínejte, v Itálii platí, že kdo uteče, vyhraje.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama