Dojemný příběh o tom, že zdání někdy klame

22. ledna 2016 v 15:52 | Iveta |  Co se vám honí hlavou?
Seděla jsem ve vlaku a poslouchala písničky. Do uší mi ze sluchátek právě zpívala Taylor Swift o dalším ze svých srdceryvných rozchodů a já v němém úžasu zjistila, že se mi ten její nový popový styl dost zamlouvá. Vlak byl skoro prázdný a já se radovala z toho, že jsem ukořistila sama pro sebe celá čtyři místa a nemusela jsem se s nikým dělit o prostor na nohy.

Prošla kolem mě tři individua a zamířila si to rovnou do oddělení první třídy (které bylo mimochodem až do jejich příchodu úplně prázdné). To je zvláštní, pomyslela jsem si. Vypadají jako největší burani na světě, kteří šetří nejen na oblečení, ale určitě také na mýdle, ale na první třídu mají.



Od domu mě dělilo posledních deset minut, když mě zkontroloval průvodčí. Tentokrát jsem měla lístek i hotovost, žádná nedobrovolná jízda načerno se nekonala. Cvak, cvak, udělal průvodčí s mým lístkem a zamířil do první třídy za třemi individui.

Jak se dalo čekat, chlapi skutečně neměli koupený dražší lístek, jen si řekli, že když už je tam tolik volných míst, co by se mačkali s námi ostatními smrtelníky. Průvodčí je nekompromisně vykázal a oni zasedli první tři volná místa, kterých si všimnuli. Ano, přesně ta tři volná místa u mě, na která jsem byla od začátku jízdy tak pyšná.

Řeknu vám, kdybych neseděla v otevřeném vagónu, ale v kupé, nejspíš bych se jich bála. Každý z nich měl v ruce otevřený lahváč a na hlavě plešku. Vypadali jako ten typ lidí, co nosí po kapsách jen tak pro strýčka příhodu boxera… a neváhají ho použít. Koukala jsem se z okna a dělala jsem, že neexistuji. Byl z nich cítit zvětralý alkohol a na nohou měli černé vojenské kanady.

Naštěstí se blížila má sladká domovina a já nadšeně vyskočila ze sedadla a začala jsem se připravovat na to, že vlak opustím. Bundu, čepici, rukavice a potom sundat kufr z horní poličky na zavazadla.

A stalo se něco, co se téměř nikdy nestává.
Když jedu do Brna vybavená jídlem od maminky a spoustou důležitých věcí, co potřebuji na přežití jednoho týdne, tahám se s kufrem úplně sama samotinká. Když ho házím do prostoru na zavazadla, kolikrát mám pocit, že mě zátěž vlastního kufru zlomí v zádech a zašlape do země. Zápasím s ním, jako by měl trojnásobek mé váhy.

Cestou domů bývám lehčí o pár stovek i o pár kilo v kufru. Většinou tam jsou prázdné krabičky od jídla a hromádka špinavého prádla. A právě v tomto lehounkém rozpoložení se jeden z děsivých pánů ozval. "Slečno, ukažte, já vám s tím pomůžu," řekl a už už se chystal odložit lahev budvaru a přispěchat mi na pomoc jako rytíř v zářivém brnění.

Všichni ti mladí, perspektivní, silní a galantní muži mě vždy jen jedním očkem sledují, jak se tahám s těžkou bagáží, kterou jakožto křehká dívčina sotva unesu. Jak s ní běhám po nádražích a jak se ji snažím ve vlaku zvednout nad hlavu. Nikdo mi nikdy nenabídne pomoc (i když to většinou vypadá, že kufr nese mě, než já jeho). Až jeden z těch tří vagabundů, který se svým roztahovákem v uchu a rozcuchanou bradkou vypadal spíš jako kriminálník, než jako můj osobní hrdina.

"Děkuju, to jste moc hodnej, ale já to mám skoro prázdný, fakt lehoučký. Ale ještě jednou díky."

Celou cestu z nádraží domů mě hřála dobrota cizí lidské duše a taky nová víra v budoucnost lidstva. A taky mě hřálo do zad sluníčko, protože se konečně rozhodlo nás po několika dnech poctít svou návštěvou. Ale hlavně ta dobrota lidské duše, ta zahřeje líp, než přímotop.

Mějte se a smějte se
Iveta
Doufám, že jsem vás dojala k slzám. Ne? Fakt nedojala? Víte co? Nakrájejte si cibuli, vy bando neempatických, bezcitných pařezů!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama