Zpátky na místě činu

17. září 2017 v 22:01 | Iveta |  Co se vám honí hlavou?
Po půl roce neuvěřitelných dobrodružství, neustálého cestování a překračování hranic nejen geografických, ale zejména osobních, jsem zase zpátky ve starém dobrém Brně. Stejná adresa (díkybohu), stejná spolubydlící (dvojnásobné díkybohu) a stejná škola (čti: školy). Jak se na mě s rychle se blížícím semestrem začínají zase valit povinnosti, které jsem do teď mohla vesele ignorovat, nedá mi to, a musím se podělit se světem o to, co se mi honí hlavou.
 

8 stupňů italského léta

11. července 2017 v 14:18 | Iveta |  Seznamy podle Ivet
Po týdnu, kdy jsem mrzla v Čechách při teplotě pouhopouhých 25 stupňů Celsia, jsem se vrátila zpátky do jižních krajin a konečně je mi zase teplo. A zatímco teploty neúprosně šplhají nad třicítky a ani v noci se jim jaksi nechce padat na přežitelnou úroveň, rozhodla jsem se na svém pomalu se roztékajícím počítači sepsat pár moudrých (ehm) slov. Všichni známe tu historku o Rusovi, který při -273 °C žužlá zmrzlou vodku a uznává, že je přece jen docela kosa. Ale víte, jak to vypadá, když do Itálie dorazí léto?

Typologie městských běžců

19. května 2017 v 18:39 | Iveta |  Seznamy podle Ivet
Posledních několik dní jsem strávila hodně času v parku, kde jsem se na střídačku učila a sledovala okolní mumraj. Zatímco moje znalosti o vzájemných vztazích mezi Afrikou a Evropskou unií jsou stále celkem mizivé, podařilo se mi vypozorovat, že všichni ti pobláznění běžci, kteří se v horkém italském odpoledni odvážili nasadit tenisky a vyrazit si protáhnout svaly, spadají zhruba do osmi kategorií.
 


Stěhování národů

4. dubna 2017 v 19:37 | Iveta |  Co se vám honí hlavou?
Člověk musí Italy jednoduše milovat, dokud není nucen s nimi koexistovat. Na první pohled jsou to neuvěřitelně přátelští tvorové, kteří se s vámi klidně dají do řeči na autobusové zastávce a poté, co řeknete "si", vám pochválí italštinu. Jakmile se angažujete v jednoduché konverzaci déle než minutu, už jste vlastně kamarádi, a tak můžete čekat nevhodná objetí a dotyky. Budou se na vás smát a říkat vám, jak jsou rádi, že jste se rozhodli zrovna pro Itálii. Dokud jim však nepřekážíte.

Jak být italiano vero v deseti rychlých krocích

21. března 2017 v 15:23 | Iveta |  Seznamy podle Ivet
Mezi šílenými Italy žiju už dobrých 6 týdnů. Celou dobu se snažím splynout s místními zvyky a kulturou a pomalu ale jistě se mi to v některých situacích začíná dařit. Všechny zdravím hlasitým "Ciao, Bella!" a polibkem na obě tváře, vysedávám v kavárnách a těstoviny do sebe futruju skoro každý den. A protože jsem teď skoro nerozeznatelná od pravých italských domorodců, považuji se za dostatečně fundovanou osobu, abych vám rozdávala rady a triky, jak být také tím správným Italem.

Všechno je jednou poprvé

9. února 2017 v 22:42 | Iveta |  Co se vám honí hlavou?
Bologna. Rodné místo vynikajících boloňských špaget (které neexistují), sluncem zalité město (když zrovna tři dny v kuse neprší) plné milých a velmi pohostinných lidí (pokud vám zrovna nekradou kolo). Takže tak nějak. V Itálii ještě nejsem ani týden, takže stále setrvávám ve fázi klimatizace, několik věcí mi tu však už stihlo vyrazit dech. Všechno je jednou poprvé a tenhle týden byl rozhodně plný různých zážitků, které jsem si do té doby nedokázala ani představit.
Hned první jízda autobusem stála za to. Tři minuty potom, co se autobus odlepil z mé zastávky, za mnou přišli revizoři a zkoumali můj lístek, který jsem předtím s vypětím všech sil koupila v zastaralém automatu. Naštěstí se mi podařilo opatřit si lístek správně a tak jsem mohla v klidu pokračovat v cestě do centra. Po dalších pěti minutách se vnitřkem autobusu rozlehlo: "Abychom předcházeli krádežím a kapsářství, žádáme všechny cestující, aby si dávali pozor na své kabelky, peněženky a osobní věci, děkujeme." Milé připomenutí toho, že co v Itálii nemáte přivázané na silném řetězu, to vám někdo do pěti vteřin ukradne. No a navrch tomu dali korunu dva Italové, kteří si v boloňských úzkých a křivolakých uličkách za jízdy a vestoje v autobuse balili cigaretu, aby si ji mohli zapálit hned na zastávce, a ne až o dvacet vteřin později. Nehledě na to, že velikánský nápis Solo Uscita ještě neznamená, že vás při pokusu o vystoupení z autobusu nesemele banda dopravychtivých nervózních taliánů.
Tak jsem se rozhodla, že si koupím kolo, abych tohle martýrium nemusela absolvovat, až se udělá trochu tepleji. Nadšeně jsem nasedla na své zbrusu nové staré horské kolo, které pamatovalo lepší časy i za France Jozefa, ale mělo to dvě kola, dvě šlapky, řidítka i rám... co víc si může holka přát? Hned při první jízdě mi spadnul řetěz. A protože jsem človíček šikovný, otočila jsem kolo nožičkama nahoru a řetěz si zase nasadila. Černá až za ušima jsem pokračovala ve své krasojízdě, když mi spadnul řetěz prozměnu na zadním kole. To už je trošku větší majstrštyk, ale i tak jsem kolo opět obrátila vzhůru nohama a zhostila se nelehkého úkolu. Stačí přece dát tohle sem, a tohle sem, a za tohle trochu zatáhnout a tady trochu zabrat... A křup. Zadní kolo se uvolnilo z rámu a najednou jsem stála sama uprostřed cizího města, bicykl v jedné ruce a zadní kolo v druhé. Naštěstí šel po ulici velmi milý gentleman, odhadem tak sedmdesát let, pravý italský štramák, a začal mi kolo nasazovat. Z druhé strany přispěchal druhý gentleman, odhadem 40, ten měl dokonce sako a fešáckou šálu, a začal gentlemanovi číslo jedna s nasazováním kola pomáhat. O pět minut později jsem nejenže měla opravené kolo, ale také se mi vrátila víra v lidskou dobrotu. Gentlemani měli možná pocit dobrého skutku, ale rozhodně měli neuvěřitelně černé ruce.
A tak jsem své kolo vzala na svou první italskou párty. Klub otevíral až o půlnoci, takže byla předtím ještě naplánovaná večeře. O půlnoci už jsme před klubem tvořili krásného hada. Nebo bychom tvořili hada, kdyby se lidi nemačkali, aby měli co nejlepší pozici na včasné vtrhnutí do dveří, jakmile se otevřou. Jenže ještě o půl jedné stáli vyhazovači nekompromisně v cestě každému, kdo se snažil proniknout do útrob budovy. Ne, nemůžete, máme zavřeno. Jakto? Protože máme ještě zavřeno. Řekni italovi, ať příjde v deset, a když budeš mít štěstí, třeba příjde v jedenáct.
Takže asi tak, je to tady prča. Jídlo i víno mají dobrý. A o to tady přeci jde.
Mějte se a smějte se.
Iveta
A nezapomínejte, v Itálii platí, že kdo uteče, vyhraje.

Čekání na velkou vodu (a na Godota)

22. září 2016 v 16:55 | Iveta |  Co se vám honí hlavou?
Pokud alespoň jednou za uherský rok vyjdete mezi lidi a minimálně jedním očkem se občas podíváte na to, co lidé kolem vás nosí za oblečení, zákonitě jste na tento trend už museli narazit. Krátké kalhoty. Spolu s kofeinem, sportovními podprsenkami a opravami pravopisu ve wordu je považuji za jeden z nejlepších vynálezů lidstva. Slečny, dámy i pánové odhalují kotníky, jako by to byl národní sport, a já se nadšeně přidávám k davu vyznavačů tohoto stylu oblékání.

10 dlouhovlasatých problémů

13. dubna 2016 v 21:18 | Iveta |  Seznamy podle Ivet
Dlouhé vlasy, krátký rozum. A když mě tedy čekají ty státnice, možná bych s tím rozumem mohla něco dělat. Varianta číslo jedna je učit se, ale to se mi popravdě moc nechce. Tak jsem na to šla od lesa a zahodila půlku vlasů. Jestli jsem moudřejší? Tím si nejsem jistá. Ale život je rozhodně pohodlnější, protože už nemusím řešit žádný z následujících deseti hororů.

Dojemný příběh o tom, že zdání někdy klame

22. ledna 2016 v 15:52 | Iveta |  Co se vám honí hlavou?
Seděla jsem ve vlaku a poslouchala písničky. Do uší mi ze sluchátek právě zpívala Taylor Swift o dalším ze svých srdceryvných rozchodů a já v němém úžasu zjistila, že se mi ten její nový popový styl dost zamlouvá. Vlak byl skoro prázdný a já se radovala z toho, že jsem ukořistila sama pro sebe celá čtyři místa a nemusela jsem se s nikým dělit o prostor na nohy.

Prošla kolem mě tři individua a zamířila si to rovnou do oddělení první třídy (které bylo mimochodem až do jejich příchodu úplně prázdné). To je zvláštní, pomyslela jsem si. Vypadají jako největší burani na světě, kteří šetří nejen na oblečení, ale určitě také na mýdle, ale na první třídu mají.


Chybějící sprchová hlavice a další milá i nemilá překvapení

6. ledna 2016 v 23:04 | Iveta |  Co se vám honí hlavou?
Ó, Brno, jak ty jsi mi chybělo. To jste věděli, že podle nějaké studie je Brno na život lepší než Praha? Jo, říkali to. Psali to v novinách, tak to musí být pravda. A bylo to na Facebooku, takže je to tutovka. Každopádně jsem opět zpátky ve městě, které bude tímhle tempem brzy plné pindíků a Slováků (nic proti pindíkům nebo Slovákům, ale už by možná stačilo, minimálně těch falických symbolů). Jestli jsem si někdy myslela, že mě už Brno nemůže překvapit ničím jiným, než vtipnými názvy čtvrtí a zastávek, opravdu jsem se mýlila. A protože bych se měla učit, a protože se mi nechce, chci se s vámi podělit o pár šoků uplynulých dní.

Další články


Kam dál